STUDENÁ SPRCHA

Aneb O VÝZNAMU KRÁSY PRO ŽIVOT VŠEDNÍ I SVÁTEČNÍ

Jsem na dovolené.

Přijela jsem unavená - nikoli jen dlouhou cestou. Snaha všechno stihnout - v práci, s dětmi... Taky jsem měla v plánu "něco málo tady udělat" - když je tu internet... Znáte to, ne ;-)

Jasně, na dovolené se má odpočinout, nabrat sil... Ale mně se tentokrát opravdu nedařilo vypnout.

Jsme v milovaném Toskánsku. Přijeli jsme za krásným mořem a plážemi, za jídlem, jednoduchým a přesto gurmánským zážitkem, za vínem, plné a výrazné chuti i barvy, městy a vesničkami s architekturou a uměním krásným, že se tají dech (tentokrát nás okouzlila Lucca a mě na druhý pokus dostal i Dóm v Pise).

Prostě jsem v ráji a stejně se mi nedaří zastavit.

Tedy, zpočátku to šlo dobře. Když jsem se vyspala, seděla na molu a sledovala, jak si kluci hrají v moři, byla jsem blažená. Když jsem večeřela focacciu s olivami, sýrem a vínem, bylo mi úžasně. Pak mě ale doběhl jeden pracovní kopanec a zpráva, se kterou zatím nevím, jak naložit. Přispěla možná i chudokrevnost. A třešničkou na dortu byl můj skvělý nápad, podívat se do okolních přístavů a městeček. Kluci měli jasno - chtějí být v moři, nic víc je nezajímá, nebaví a a výlet je blbý. Od toho momentu se mě držela nespokojenost, živená představou "správné" dovolené.  Setřásl ji třeba cyklovýlet do malého rybářského přístavu s bezva nenavoněnou pláží pro místní... Ale vrátil se. Ten pocit, že BY TO MĚLO BÝT JINAK, ŽE BYCH MĚLA DĚLAT…

Změnil to zcela banální okamžik: stála jsem v koupelně do níž procházelo světlo střešním okýnkem. Kapičky vody se ode mě odrážely, rozstřikovaly, nádherně se ve světle třpytily a vytvářely duhu. Chladivá sprcha v parném dni byla osvěžující a duhová hra kapek mě nadchla!

Mluvili jsme o tom s dětmi. O kráse a o duze, kterou prý dal Bůh lidem po potopě na znamení smlouvy o smíření a přátelství mezi ním a lidmi... Duha přináší naději. Protože je krásná. Vše krásné má schopnost potěšit, vytrhnout z všednosti a probrat k radostnějšímu životu.

Tady je KRÁSA všude: v pohledu na moře i hory, na květiny, domy a sochy, v cvrkotu cikád i v nudli a doušku vína. A na dovolené je čas ji vnímat. Ale není třeba nikam jezdit. Krásný detail se dá najít všude. (Zamilovala jsem se do Instagramu: tolik nádherných fotek na jednom místě. Na "výstavu si můžu odskočit" třeba při svačině...)

Po 8 dnech jsem setřásla nutkavou potřebu "něco" dělat, rezignovala na chování svých nevychovaných dětí a začala si užívat. Škoda, že ne dřív, ale díky Bohu, že to přišlo - studená sprcha v pravý čas a na správném místě.

Jsem koučka a zjevně občas bosá kovářovic kobyla. Zas a znova objevuju Ameriku, zakopávám o svůj perfekcionismus a vracím se k banálnímu řešení: KDYŽ NEJVÍC SPĚCHÁŠ, ZASTAV SE! Chci ten závod vlastně běžet? Je to má trasa nebo jsem se jen nechala strhnout pelotonem? 

Křečkův kolotoč tomu říkám.

Nečekám dokonalost. Právě snaha o ni bývá stresující a paralyzující. Je normální sem tam si naběhnout. Jen jak křeček neběhat v kole příliš dlouho. Ten pocit, kdy z něj vyskočím a zvolím si svou cestu s výhledem za to stojí. Pozor na peloton...

1. Úkol pro Můj rok & Projekt 40:

Hledat, objevovat, vystavovat se a užívat si KRÁSY, jak a kde to jen půjde!

Aby to byl úkol uchopitelný a měřitelný, jak to koučové mají rádi ;-):

Najít si každý den aspoň jednu "perlu" - jeden pěkný detail, něco, co mě potěší, a večer si na ni vzpomenout. Mnoho maličkostí dělá velkou radost

A na dovolenou jezdit bez úkolů a raději snad bez připojení na internet. Digitální nomád ze mě nebude. Byl by to spíš workoholismus s rádoby sexy pojmenováním.

Opravdu KRÁSNÉ léto přeji!