pondělí 27. července 2015

NAROZENINY důvod k zamyšlení

Dnes mám narozeniny.  
Proč vám to říkám?

Uvědomila jsem si, že už nejsem tak mladinká, abych mohla čekat, co přijde a pak si říct, že to zrovna není ono... Prý je to ústřední téma středního věku -  takže nejsem sama, kdo ho řeší. Většina mých klientů (jsem koučka) přichází, protože chce (více) smysluplnou práci, vztahy... - chtějí nejen snít a plánovat, ale hlavně žít, co je těší a uspokojuje. Předpokládám, že z podobného důvodu čtete můj blog - hledáte inspiraci, sbíráte odvahu a čas. Možná vás zajímá, co a jak řeší druzí.  (A/nebo jste mí přátelé, chcete mě podpořit & jste zvědaví, co ze mě vypadne :-) To je ambice tohoto blogu. Místo univerzálních mouder a citátů dávám k dispozici své objevy a radosti i chyby a faux pas. Doufám, že vás něco osloví a pokud náhodou trpíte perfekcionistickými nároky na sebe a druhé, trochu se vám uleví.



Zpátky k narozeninám. Mám před sebou poslední rok začínající trojkou. Dala jsem si rok a Projekt 40. Chci v něm zkoušet, objevovat - žít spokojeněji. Ideálně v nastoleném trendu pokračovat v letech začínajících čtyřkou (dá-li Bůh i více). A prostřednictvím blogu dávám v plén.


Dnes oficiálně začínám :)


Přemýšlela jsem o svých 9 posledních letech… byla to JÍZDA! :-) 
Ve 30 se mi narodil první syn, ve 32 druhý. Těch 9 let bylo převážně o nich. Nelituji jediného dne. Výsledky jsou různé, ale pocit dobrý. 
Investice do manželství: no, nebylo moc času... navzájem jsme si hlídali a opečovávali děti... A ten společně prožitý adrenalin kolem nich! :-)




Ve 33 jsem objevila koučování a v 35 začala v koučování regulérně podnikat. Koučování byla a je láska na první pohled. Podnikání spíš nutnost než touha. Rozhodla jsem se po zralé úvaze: chci koučovat a lektorovat, potřebuji částečný úvazek a flexibilní pracovní dobu, abych mohla být s dětmi, když je třeba. (Nejsem hyperprotektivní matka, ale mám dítě se specifickými potřebami a svou potřebu užít si kluky, dokud to jde.) Volba zatím jasná.
Chybí mi týmová práce (teď si užívám v projektu Káva s koučem). Nebaví mě dělat všechno a sama - být nejen koučka a  lektorka, ale také obchodnice, marketerka, administratorka a kdo ví, co ještě. Ale snažím a učím se. OBROVSKÝ!!! prostor pro změny. Jen nutno brát v potaz, že pracovní očekávání (nepřiměřená mým aktuálním možnostem) bývají zdrojem mé nepohody.


Ve finále (?!), krom rodiny a klientů jsem tu taky JÁ. Nejsem perpetuum mobile - musím mít z čeho brát. To jsem flákala nejvíc. Vím, je to klišé… ale je to tak :-). Všechno už nejde samo a snadno (třeba brzké vstávání!). Velkou výzvou je pro mě přijmout určitá zdravotní omezení, místo abych s nimi bojovala. A vedle fyzické stránky je tu psychická a duchovní - zdroj jistoty, síly a orientace v životě. Prý je  "duchovno všude a ve všem". Já vím, že je to křehká květinka - bez péče chřadne a zarůstá plevelem. Na SEBE chci zaměřit více pozornosti.




ZAČALA JSEM - zjistila jsem, jak si stojím, že jsem ve středním věku  -  začala o něm přemýšlet a psát blog. Napsala jsem, že chci objevit Instagram - objevila a jsem nadšená!!! Taky jsem jsem napsala, že chci denně prožít něco pěkného a večer si to připomenout. I to je paráda - opravdu doporučuji! Minimálně 2 x denně trocha radosti a motivace zařídit si něco i na zítra. (Tou radostí bývají i fotky na Instagramu, letní procházka po Náplavce, nebo fotky z dovolené, když byly klukům 3 a 1 rok. … Je to různé, poměrně snadné a moc fajn.)  



Resumé:
Do dalších narozenin nechci urvat vše, kde jsem nabrala skluz. Chci objevovat SVÉ smysluplné cíle a DĚLAT k nim vedoucí kroky. Nutným předpokladem je zpomalit a být citlivá k sobě a svým potřebám. To mi jde dobře, když jsem vyspaná - kámen úrazu. Dilema: jít si lehnout a ráno být  fit nebo využít potřebný tlak a klid, když děti spí a odvalit co největší porci úkolů… Obvykle volím B s vědomím, že A je udržitelnější. Láká mě a zkouším to.


Trochu doufám, že krokem k tomuto cíli by mohlo být lepší plánování. Plánovat si  den večer namísto rána, kdy nejsem zrovna svěží. Inspirovalo mě i toto video Marie Forleo:





Tedy, chci si darovat trochu víc spánku. Každá minuta se počítá :-). A další cíle a kroky budou následovat. Mám na to rok ;-)

A co vy? Co si pro sebe přejete? Budu ráda, když napíšete do komentářů nebo na  Facebook.

_____________________________
PS:
FOTO - děkuji za všechny krásné kytky klukům ze Serafínu a za fotky svých kluků divokých Honzovi Tichému http://www.fotograftichy.cz/





 

středa 15. července 2015

STUDENÁ SPRCHA

Aneb O VÝZNAMU KRÁSY PRO ŽIVOT VŠEDNÍ I SVÁTEČNÍ


Jsem na dovolené.
Přijela jsem unavená - nikoli jen dlouhou cestou. Snaha všechno stihnout - v práci, s dětmi... Taky jsem měla v plánu "něco málo tady udělat" - když je tu internet... Znáte to, ne ;-)
Jasně, na dovolené se má odpočinout, nabrat sil... Ale mně se tentokrát opravdu nedařilo vypnout.





Jsme v milovaném Toskánsku. Přijeli jsme za krásným mořem a plážemi, za jídlem, jednoduchým a přesto gurmánským zážitkem, za vínem, plné a výrazné chuti i barvy, městy a vesničkami s architekturou a uměním krásným, že se tají dech (tentokrát nás okouzlila Lucca a mě na druhý pokus dostal i Dóm v Pise).
Prostě jsem v ráji a stejně se mi nedaří zastavit.


Tedy, zpočátku to šlo dobře. Když jsem se vyspala, seděla na molu a sledovala, jak si kluci hrají v moři, byla jsem blažená. Když jsem večeřela focacciu s olivami, sýrem a vínem, bylo mi úžasně. Pak mě ale doběhl jeden pracovní kopanec a zpráva, se kterou zatím nevím, jak naložit. Přispěla možná i chudokrevnost. A třešničkou na dortu byl můj skvělý nápad, podívat se do okolních přístavů a městeček. Kluci měli jasno - chtějí být v moři, nic víc je nezajímá, nebaví a a výlet je blbý. Od toho momentu se mě držela nespokojenost, živená představou "správné" dovolené.  Setřásl ji třeba cyklovýlet do malého rybářského přístavu s bezva nenavoněnou pláží pro místní... Ale vrátil se. Ten pocit, že BY TO MĚLO BÝT JINAK, ŽE BYCH MĚLA DĚLAT…




Změnil to zcela banální okamžik: stála jsem v koupelně do níž procházelo světlo střešním okýnkem. Kapičky vody se ode mě odrážely, rozstřikovaly, nádherně se ve světle třpytily a vytvářely duhu. Chladivá sprcha v parném dni byla osvěžující a duhová hra kapek mě nadchla!

Mluvili jsme o tom s dětmi. O kráse a o duze, kterou prý dal Bůh lidem po potopě na znamení smlouvy o smíření a přátelství mezi ním a lidmi... Duha přináší naději. Protože je krásná. Vše krásné má schopnost potěšit, vytrhnout z všednosti a probrat k radostnějšímu životu.

Tady je KRÁSA všude: v pohledu na moře i hory, na květiny, domy a sochy, v cvrkotu cikád i v nudli a doušku vína. A na dovolené je čas ji vnímat. Ale není třeba nikam jezdit. Krásný detail se dá najít všude. (Zamilovala jsem se do Instagramu: tolik nádherných fotek na jednom místě. Na "výstavu si můžu odskočit" třeba při svačině...)

Po 8 dnech jsem setřásla nutkavou potřebu "něco" dělat, rezignovala na chování svých nevychovaných dětí a začala si užívat. Škoda, že ne dřív, ale díky Bohu, že to přišlo - studená sprcha v pravý čas a na správném místě.

Jsem koučka a zjevně občas bosá kovářovic kobyla. Zas a znova objevuju Ameriku, zakopávám o svůj perfekcionismus a vracím se k banálnímu řešení: KDYŽ NEJVÍC SPĚCHÁŠ, ZASTAV SE! Chci ten závod vlastně běžet? Je to má trasa nebo jsem se jen nechala strhnout pelotonem? 
Křečkův kolotoč tomu říkám.

Nečekám dokonalost. Právě snaha o ni bývá stresující a paralyzující. Je normální sem tam si naběhnout. Jen jak křeček neběhat v kole příliš dlouho. Ten pocit, kdy z něj vyskočím a zvolím si svou cestu s výhledem za to stojí. Pozor na peloton...

1. Úkol pro Můj rok & Projekt 40:
Hledat, objevovat, vystavovat se a užívat si KRÁSY, jak a kde to jen půjde!
Aby to byl úkol uchopitelný a měřitelný, jak to koučové mají rádi ;-):
Najít si každý den aspoň jednu "perlu" - jeden pěkný detail, něco, co mě potěší, a večer si na ni vzpomenout. Mnoho maličkostí dělá velkou radost

A na dovolenou jezdit bez úkolů a raději snad bez připojení na internet. Digitální nomád ze mě nebude. Byl by to spíš workoholismus s rádoby sexy pojmenováním.



Opravdu KRÁSNÉ léto přeji!



sobota 6. června 2015

PROJEKT 40

"Už je mi skoro 40 a stále nevím,  čím budu, až budu velká!" - byla má oblíbená hláška ze hry Push Up.  

Ale vše je jinak... 

Může za to Lenka Olšanská. 
Seděly jsme v kavárně, řešily Kávu s koučem a povídaly o projektu Women Up
"A kolik je autorce toho projektu?" ptá se Lenka. 
"Asi jako mně, o rok míň", odpovídám. 
"Aha, takže STŘEDNÍ VĚK", komentuje Lenka. 


Cože???? To jako, že já jsem STŘEDNÍ VĚK??? 
Skoro jsem se utopila kávou....


A od té doby o to přemýšlím. O tom, že jsem ve STŘEDNÍM VĚKU. 
Nikdy mě nenapadlo, že by se mi to mohlo stát. Střední věk byl pro mě abstraktní pojem spojený s krizí středního věku, syndromem opuštěného hnízda, druhou mízou (u mužů) a čekáním na nemoci a smrt... 
Doposud jsem žila především svou identitu "koučující  maminky malých dětí"... A teď toto! 
Pravda, klukům je 8 a 6 - i můj "malinký" Filípek bude od září školák!
Jenže představa, že z období, kdy jsem nevyspaná padala na ústa s rukama plnýma dětí, kočárku, odrážedel, kol a velkých tašek se vším důležitým... a ve chvílích "volna" a po nocích se snažila nastartovat podnikání... mám přejít rovnýma nohama do krize středního věku a podobných radostí se mi vůbec nelíbí. 

Takže, co s tím?
Rozhodla jsem se, že si svůj střední věk pořádně vy-UŽIJU. Uvědomuji si, že se mi uvolňují ruce. Už je nemám stále plné dětí. Pozvolna přibývá času na práci, na vztah s manželem (který byl dlouho někde u ledu), čas na přátele a lidi, kteří mě zajímají a inspirují - staří známí i ti, které ještě neznám. Také více času na mé milované květiny, fotografování, čtení, psaní a třeba i na spánek. Ano, vím, že ty ruce se velmi rychle zaplní, když některý z mých chlapů onemocní, narazí na problém, se kterým si neví rady nebo se prostě jen potřebuje pomazlit (díky Bohu za to - to mi bude jednou chybět!). Ale trend je jasný :-).
Také si uvědomuji limity, které v životě mám a kterých bude s věkem přibývat. Vím velmi dobře, že nejsem nesmrtelná a že život je dar (hodně mi to připomněl nedávný krátký pobyt v nemocnici). 

Dala jsem si rok (a kousek). Příští rok mi bude 40. To už budu velká holka. A já chci být  sebe-vědomá velká holka. Co ví, co chce a dělá na tom. Konečně, už se nebudu moci dál schovávat za svůj oblíbený bonmot ze záhlaví... 
Mám rok na to, abych začala degustovat a zjišťovat, co a jak mi chutná. Rok na volby a plány. Rok na naleštění svého podnikání, objevení a zavedení nových návyků i radostí.
Ne, že by se za rok něco zásadního změnilo. Nevnímám čtyřicítku jako jakýkoli předěl. Ale rozhodla jsem se, že ve čtyřiceti chci být jinde. Chci stát pevněji na svých nohách. Chci být soběstačnější, mít svůj konkrétní projekt a realizovat ho...

Mám nápad! Zatím je příliš nový na to, abych ho vystavila hodnocení druhých. Navíc, ke mně přišel bezprostředně po transfúzi krve, ve stavu euforie a nové energie. :-) Počkám, zda mi přijde stejně nosný i po tom, co se mi krev obmění a místo té od šťastného a nadšeného snílka budu mít zase tu svou, mírně váhavou a opatrnou... Nicméně, své poslání vnímám stále stejně s krví i bez a proto zásadní obrat neočekávám. 

Tedy za rok, budu ta velká holka, co si pevně stojí za svým. Budu mít svůj blog, který bude mapovat mou cestu - a možná k podobné cestě K SOBĚ svede i někoho dalšího... Budu mít svůj účet na Twiteru a Instagramu (protože ve středním věku prý lidé začínají rezignovat na svůj růst, přestávají držet tempo s dobou a technologiemi - jenže já mám malé děti a nemůžu a nechci si dovolit být out, a taky protože ho má i má hyperaktivní tchýně, která umí žít každý věk). Budu mít svůj specifický projekt, který mě bude naplňovat. A budu si užívat svůj ZLATÝ STŘEDNÍ VĚK. 

Máte nějaké tipy, co a jak ve středním věku? Podělte se. Také se budu dělit. 
Máte chuť, začít  něco nového? Vykukovat ze své  komfortní zóny a zkoušet to jinak? Ozvěte se mi, připojte se ke mně nebo se jen dívejte a třeba... ;-)


Vyplouvám k šťastným "střednověkým" zítřkům... ;-) 












Poznámka pod _____________________

M: To jako chceš psát blog o stárnutí??? 
Já: Jo, to taky...
M: A proč by to měl chtít někdo číst?
Já: Protože všichni stárneme...? 
M: No právě!